Úvod  O obci  Z dávného vyprávění
 

Z dávného vyprávění

Povaha lidu

Obyvatelé v Troubsku jsou Doláci. Jejich celý ráz, žití i typus jeví se býti slovanským. Jsou vzrůstu namnoze štíhlého rázu hezkého a zvláště oči mají tvar velmi pěkný. Ač mají oči modré i černé, vlasy rusé a tmavé, převládá barva poslední. Chování jejich jest přívětivé, ale k cizímu zdrženlivé. Mluví uctivě, ne však podlízavě neb poníženě, dialektem u Brna obvyklým, jenž však promíšen jest tvary mluvnickými. Jsouť hrdi na selský svůj stav, zavrhují světoborné, beznáboženské myšlenky, neboť příčí se jejich individualitě národní. Dívky a ženy nosí ještě kroj po pramatičkách zděděný, ač i zde bohužel ta jedovatá moda své změny zaváděti začíná. Muži až na malé výjimky mají šat nehezký- polopanský.

V tom národnost svou opouští, a tu uvádím jeden kořen, který u stromu příznakového v Troubsku juž zahynul. Jak dlouhá doba uplynouti musila, nežli každý ten příznak svérázný se vyvinul a ustálil na svém způsobu, na své podobě! Jak dlouho trvati musila, než na příklad řeč naše, píseň , ornament, společenský řád starý, zvaný "zádruga" tance, lékařství a jiné se utvořilo, tak jak jeví se nám ještě dnes, aneb v památkách starých! To nemožno bylo v několika málo jen stoletích, a zajisté mají ti, již tvrdí, že byli jsme zde usedlí juž před Kristem Pánem, pravdou; neboť jen u národu usedlého, tichého, nevýbojného a dobrého mohly se příznaky svérázností na tak vysoký stupeň vyšinouti, na jakém byla prastará naše kultura, jejíž zbytky nyní sbíráme. Mnozí učenci a badatelé domněnku vyslovili, a v nejnovější době potvrdil to s velkým důmyslem Polák Bohuslavský ve svém učeném díle.

Tak jak zděděnou zbožnost, s kterou souvisí i staré zvyky a obyčeje, postřehla jsem v Troubsku ohlas starého sociálního řádu. Jest to úcta obyvatelů k svému starostovi. Lid nectí, nemiluje ho, protože tak zákon velí; oni, aniž jsou si toho vědomi, poslouchají ho jako milovaného otce, bojí se ho jako spravedlivého gospodára, jako důstojného stařešiny kdysi v zádruze. Proto jest v obci pořádek, a z toho, že mluví o starých neb důstojných osobách, jako jsou: rodičové, duchovní otec, učitelé a jiní v pluralu majestatiku – totiž v množném počtu, souditi lze, že posud mimo fysické postavy slovanské udržel se v nich i ten uctivý duch, který mladší generace pomalu ani nebude znáti. Obyvatelé troubští jsou zbožní, skromní, pracovití, čistotní, a následkem toho i zámožni. 1.července 1894

Troubské lidové mudrlantství, aneb jak se tady mluvilo na konci 19.století.

Teti, komo to zas zvonijó? Ale, staré homřel. Šak juž měl na čase, dostane vod svatého Petra Lískofkó po prdeli, že tak dlouho nešíl. Nebude juž tade vostózet, lidům zavazet, deť juž bél skoro slepé. Šak bela sem předevčírem ho nich. Přinda ke dveřům, netrófám se dál, dědek sedijó ho stola, sám a sám, zcela vopuščené, smutné, babka šla na kósek řeči ko mladém. Juž mně nešmakuje hani kóření, hani víno, juž bech rači s dědkem Štivorovém hrál karte. A juž je hrá, ješli pak tam majó take rebizový víno? To bode jistě s celém konduktem, to zas nahrabó falář s nadhočitelem koronek. Hele, det je má, dostal vod poslancofke tolik tisíc. Há co dělá Mařa? To je vám duša, chodí s té babó Nafrátilkó za štreko. Já sem tam také šíl, hale kdo nepřišil, jako te vemblóde!

Stréc Ščepán je teď vébor, říkajó vo sobje, já sem ze fšech néchetřéší, Svoboda je proti mně jako vonuca a klusté Krópa říká: Sósede Ščepáne, tes měl bét meze nama juž dáfno, te máš hlavo. A co tropí Ferda? To je vám klučisko furt špinavé a černé jako cegán. Dé si košulo přes břuch, det svítíš prdeló: tudleno vám psék náš , čokl, hotikál s kosťó za kapsló a šup s ňó do kanála, milé Ferda za ňém, dež velezl, hotové hastrman, hele stařenka řeknó, hať se Ferdáček vedovádí, bode potom z něho třebas vobecní starosta.

 
Mapa webu   |    Tisk    |    Ochrana soukromí